Dne 10. 9. 2010 zemřel po zákeřné nemoci PaedDr. Petr Klíma ve věku nedožitých 55 let. Tento strohý fakt ve mně vzbuzuje velký smutek, ale také řadu vzpomínek. Petra jsem poznal na podzim roku 1992 v Dobřanech na workshopu, kterým Ria Verlinden představila Gestalt terapii a na základě kterého začal náš výcvik. Petr byl absolventem první skupiny výcviku v našem institutu. Účastnil se pak dalších postgraduálních akcí, byl hypervizorem IVGT (tedy supervizorem supervizorů) i supervizorem pro studenty a absolventy.
Jeho hlavním zájmem však byla práce s mládeží, zejména asociální -“s asoši”, jak říkával. Byl u založení centra na Klíčově, zakládal nízkoprahové zařízení KROK v Modřanech a byl do poslední chvíle významnou postavou České asociace streetworku. Kromě výcviku v Gestalt terapii jsem s ním prošel i výcvikem v integrované supervizi u July Hewson. Angažoval se velmi v supervizi pro oblast sociálních služeb a v Českém institutu pro supervizi. Společně jsme (s Danuší Strukovou a Milanem Kinkorem) byli lektory dvou skupin supervizního výcviku pro Českou asociaci streetworku - k dalšímu, jehož zahájení bylo plánováno na letošní rok, už nedošlo.
U Petra jsem obdivoval jeho nasazení, jeho až puntičkářskou (v dobrém slova smyslu) schopnost dotahovat věci do konce, odpovědnost a spolehlivost. Na druhé straně dokázal být tolerantní k chybám ostatních, empatický a i velmi jemný, když se dotýkal nějakých vnitřních zranění ostatních, ale velmi ironicky uměl označit lidskou blbost. Pamatuji si ho jako člověka, který uměl přesně věci formulovat, přitom velmi košatě až s básnickými metaforami. Nejvíc jsem měl rád jeho “člověčenství“ a jeho často až “werichovský” úsměv. Ten si budu při vzpomínce na něho vždycky vybavovat, stejně jako jeho typický postoj s obličejem poněkud zvednutým vzhůru, když nad něčím filosofoval, a s nezbytnou cigaretou v ruce, která nakonec přispěla k jeho konci.
Když jsem se s ním setkal naposledy v jeho bytě, podal mi při odchodu klíče od hlavního vchodu, abych si otevřel a hodil je pak do schránky, protože mě už pro fyzické potíže nemohl doprovodit. Klíče jsem vhodil do schránky, zabouchl za sebou dveře a ještě nevěděl, že ty dveře přerušily definitivně náš kontakt na tomto světě. Doufám, že až mi bude souzeno jednou Petra následovat, bude mě tam před bránou - aby i dostál svému jménu - s klíči vítat.
Tak, Petře, zatím…. Přemysl Suchomel